V Lehu, hlavním městě Ladaku, je spousta turistických kanceláří, které organizují treky do hor, zprostředkovávají pronájem aut, motorek, kol, raftů, nákup letenek, lístků na autobus… V jedné z nich pracuje už několik let vždy přes léto i sympatický mladík Tsewang Nurboo, kterého jsme si najali jako horského vůdce v roce 2012 na trek údolím řeky Markha.
Nurboo pochází z vesnice Saspul poblíž kláštera Alchi. Je prostřední ze tří bratrů. Otec jim zemřel, když byl ještě dítě a hlavou rodiny se tím pádem stal děda v jehož domě rodina žila ještě se strýcem. Z dědy se časem stal zlý tyran, který trápil vnuky i snachu. Nejstarší bratr se osamostatnil a odešel z domu, nejmladší šel do kláštera, aby se stal mnichem a Nurboo do internátní školy pro sirotky v Lehu. Maminka, ač vdova, se s rodinou rozvedla (jiný kraj, jiný mrav) a také odešla. Po nějaké době se znovu vdala, žije ve vesnici Choglamsar a Nurboo má mladšího nevlastního brášku.
Nurboo tento příběh nevypráví na potkání a spíš se za něj stydí. Trvalo dva roky, než byl ochoten se svěřit. Je hrdý, že si své záležitosti dokáže řešit sám a není na nikom závislý. Veškerá studia po základní škole si hradí z peněz vydělaných v létě v horách.
A je to naprosto úžasný a spolehlivý průvodce. Turisty nejen vodí, ale i vysvětluje význam různých buddhistických symbolů, učí
o horách, jak se správně chovat, kdykoliv pomůže a dokonce nám dva dny naprosto nezištně nesl batoh. To když jsme si my dvě turistky neznalé situace, sbalily na šestidenní trek víc věcí, než jsme byly schopné unést přes pětitisícová sedla. Vždy byl dobře naladěn a schopen sám uvařit i pro šest totálně znavených poutníků .;-).
Zážitek s Nurbooem:
V roce 2014, opět v Ladaku, se vytvořila tříčlenná skupinka turistů, která chtěla absolvovat čtyřdenní trek z Lamayuru do Chillingu. A protože Nurboo se osvědčil, kontaktovali jsme přímo jeho a domluvili si sraz za 14 dní v Lamayuru, cca 100 km od Lehu s tím, že nám bude dělat průvodce. To bylo vše. Žádné detaily v kolik a kde, žádné spojení mobilem. Jen ústní domluva a datum a přibližné místo.
Náš program v Ladaku se však trochu změnil a my byli na místě o den dřív. Jen jsme Nurboovi poslali naslepo email, že jsme na místě, kdyby byl schopen dorazit, ale že na něj samozřejmě počkáme do dříve sjednaného data. V Lamayuru jsme obešli pár guesthousů, ubytovali se v tom relativně nejlevnějším a nejčistším a začali studovat mapy pro případ, že by Nurboo nedorazil. Neměli jsme od něj žádnou odpověď.
Hodinu po našem ubytování přiběhl majitel guesthousu, že máme telefon. Cože??? Kromě nás tří přece nikdo neví, že tu bydlíme! Volal Nurboo! Právě se vrátil z jiného treku v horách a v kanceláři v hlavním městě Leh si přečetl náš email. Nelenil, sehnal si tel. čísla guesthousů v Lamayuru a postupně je obvolával s otázkou, jestli se tam náhodou neubytovali tři turisté z České republiky. Spojení nebylo nejlepší, ale říkal, že se pokusí dorazit ještě do večera. Jenže 100 km autem je na místní poměry cesta na tři až čtyři hodiny, když jde všechno hladce. Nurboo samozřejmě auto nemá a autobusy z Lehu vyrážely až následující den ráno. Takže jsme si
nedělali naději. Pojedli jsme, obhlídli okolí a nasáli duchovní atmosféru místního kláštera, kde 
se zrovna konala půdža. K večeru, po návratu na guesthouse nás v kuchyni vítal Nurboo. Byl k smrti unavený, ale stejně se usmíval.
Přijel stopem.
Na trek do Himálaje i příště jedině s Nurbooem.;-)