Norboo má zajímavý životní příběh.
Narodil se v Ladaku ve vesnici Mulbekh. Když mu bylo dvanáct let, odvezl ho otec přes Himálaj do Dillí za kvalitnějším vzděláním než jaké mohl získat v té době na školách v izolovaném Ladaku. Cesta byla pro kluka z hor určitě velkým dobrodružstvím. Jenže, když otec odjel, přišel Norboo o všechno, co do té doby znal. Rodina i kamarádi zůstali za horama, jazyk hindí i kultura nížinné Indie mu byly naprosto cizí a přecpané, hlučné a dusné Dillí muselo horalovi připadat jako peklo na zemi. Nechápal, proč musel zůstat sám v neznámém světě a proč je trestán za to, že je chytrý. Bojoval se sebou, se školou a chtěl domů.
Čtrnáct let studií shrnul Norboo slovy: „Byla to dřina.“ Hotovo, šmitec. Ladačani o svých citech nemluví;-). Prostě, tak to mělo být a tak to bylo správně. Po univerzitě získal velmi dobře placenou práci, pořídil si bydlení a mohl si dopřávat věci, o kterých se mu dřív ani nesnilo. Ale spokojený nebyl. Nemohl přijít na to, co mu schází. Vždyť si mohl téměř vše koupit. Až potkal člověka, díky kterému konečně pochopil. Norboo řekl doslova: „Bylo to, jako by mi někdo rozsvítil v hlavě. Najednou jsem přesně věděl, co musím udělat a proč jsem na světě.“
Pochopil, že jeho posláním je postarat se, aby děti z jeho vesnice nemusely odcházet za lepším vzděláním daleko od domova a prožívat všechno to trápení, kterým musel projít on sám.
Opustil výnosné zaměstnání, vrátil se do Ladaku a začal pracovat v Lehu v nestátní organizaci, která kontrolovala úroveň vzdělávání i v těch nejzapadlejších údolích Ladaku. Tři roky získával zkušenosti se školským systémem. Potom nastoupil jako učitel do SDPS v Mulbekhu a v roce 2008 se stal jejím ředitelem. Mimochodem, za zlomek peněz, které vydělával dřív.
Norboo pracuje velmi tvrdě, často i za rodiče, kteří nemají takový rozhled jako on. Snaží se, aby děti byly vzdělávány všestranně. Naučit je číst, psát, počítat a orientovat se v současném světě mu nestačí. Norboo chce své děti vést i k duchovnímu rozvoji a vychovat z nich soucitné mladé lidi hrdé na svůj původ, kteří se nenechají snadno zmanipulovat, budou ctít hodnoty tibetského buddhismu a žít dobrý život se svými rodinami ve svém kraji. Je to spousta práce. Ale on své vizi věří a pro své děti bude dál pracovat jak nejlépe umí. Pro místní je vysoce uznávanou autoritou a škola má čím dál lepší výsledky.
Třeba se z některého studenta, kterému umožníme vystudovat, jednou stane učitel ve SDPS. To je asi to nejlepší, co můžeme Ladaku dát.
Norboo cyklistou po Středním Povltaví
cestou, necestou 😉
Když byl Norboo v roce 2015, na pozvání Brontosaurů v Himálajích, na stáži v ČR, našly se v jeho nabitém programu dva volnější dny. Jaro bylo v plném proudu a přímo zvalo na cyklovýlet. Naplánovala jsem asi 37 km tůru Středním Povltavím s vrcholem na Podkově s nádherným výhledem na Vltavu, kde měl Norboo slíben čas na svou meditaci. V Himálajích se cyklistika samozřejmě neprovozuje, ale Norboo na kole umí, což mi sám potvrdil. Jenže večer před výletem, jen tak mezi řečí prohodil, že už najezdil asi 5 km. Myšleno za celý svůj život. Dost jsem se vyděsila a začalo se mi honit hlavou, jak se vrací do Ladaku se zlomenou rukou, nohou nebo aspoň rozbitou hlavou. A to bych opravdu nerada. Ráno mu povídám: „Norboo, změna plánu. Na výlet pojedeme autem a zbytek dojdeme pěšky.“ A on, jak je velmi slušně vychovaný, povídá: „Pro tebe je cyklovýlet problém?“ Pro mně to problém samozřejmě nebyl, na kole jezdím od pěti let. A tak jsem šla s pravdou ven, že se obávám o jeho zdraví. A dozvěděla jsem se, že on si věří. Tak dobrá, jdeme do toho! Na přehazovačku koukal trochu udiveně, ale to už jsem si žádné pochybnosti nedovolila.
Věděl k čemu se používá a jak funguje pochopil po prvních dvou ujetých kilometrech. Je to chytrý kluk, vlastně mladý muž. A pak už jen samá pozitiva a životní jistoty;-))). Počasí se vydařilo a na Podkově bylo nádherně. Ve finále byl výlet dlouhý 42 km, což je Norbooův rekord na hodně dlouho dopředu. Taky za to dostal diplom.;-) Musela to pro něj být hrozná dřina, když na kole vůbec nejezdí. Ale nepostěžoval si ani jednou. Viděl jen krásnou přírodu, vůni lesa, kouzelné místo pro meditaci, venkov a moc ho těšila vzdálenost, kterou zvládl vlastními silami za půl dne, což je v ladackých horách záležitost z říše snů.
Je fakt, že večer po výletě na přednášce o Ladaku málem usnul, ale možná jsem jen nepoznala hlubokou meditaci;-)))